Jak vystavět zlatou věž, Spisovatelská alchymie II.
 |
 |
 |
 |
Tak jste se rozhodli, že všem pochybovačům ukážete, co umíte a stvoříte literární DÍLO. Plni chuti do práce jste se usadili k počítači s vidinou astronomických honorářů, smluv s předními hollywoodskými studii… a nobelovka by také nebyla k zahození. Vždyť jde jen o to, aby dílo mělo poutavý úvod, úderný závěr a nějaký ten vzrušující děj mezi tím.
A neočekávaně jste zjistili, že jste kousli do kamene úrazu. Všechno, co jste měli přemyšlené, vám připadá hloupé, a to, co by možná bylo moudré, vám nějak nezapadá do toho, co jste chtěli říct. Jak z toho vybruslit?
Vykopat základy
To, co musíte uchopit hned na začátku, je téma a motiv. Téma říká o tom, jaké ponaučení vyplyne z vašeho románu nebo povídky, když je dokončíte. Můžete si zvolit třeba téma občanské války na libovolné planetě. Samostatným stavebným celkem je motiv, který odůvodňuje konání a smysl existence postav a jevů. Třeba pomsta tykadlookého hrdiny, protože chapadlooký nepřítel ulétal jeho manželku k smrti. Motivy jsou hlavní a vedlejší, protože i ten parchant má důvod, proč opustil svou dominantní chapadlookou matku a vydal se na cestu mezigalaktického zločinu. Motiv může být hybný, který posouvá děj kupředu, nebo statický, který příliš rozběhnuté dění brzdí. Velká věž si žádá víc stavebních celků, věžičce stačí jeden.
Osadit první stavební kámen
Bez čeho se neobejdete, je konflikt. Jeho základem je střet protichůdných sil. Jistě, je možné napsat román, kde hlavní hrdina z dobré trpasličí rodiny potká krásnou vousatou dceru krále, vezme si ji a žijí šťastně až do konce knihy. Ale proč by to někdo četl? Právě konflikt dodává vašemu dílu napětí a nutí čtenáře, aby se prolouskal až do konce. Hlavní konflikt musí být proto atraktivní. Děj se musí dle konfliktu rozvíjet nutně a zákonitě. Řešení konfliktu kapitulací, konsenzem, ústupem si strčte za klobouk. Jestli vám konflikt nevydrží aspoň 240 stran z 250, celý příběh ani neměl být napsaný.
Namíchat maltu
Když už jste s otázkou konfliktu vypořádáni, přejděte ke kompozici. Znamená to, jak jednotlivé tematické složky vašeho díla uspořádáte a smícháte do celku. Kompozice může být chronologická, kdy své hrdiny provázíte dějem tak, jak přirozeně plyne čas jejich dobrodružství. Pokud zvolíte retrospektivní kompozici, na začátku svého hrdinu zabijete a zbytek knihy vysvětlujete, proč jste to udělali, příkladem takové kompozice je Cesta krve od Jiřího Kulhánka. Paralelní kompozice vám pomáhá sladit víc dějových linií do jednoho celku. Prstencová navléká jednotlivé příběhy jako korálky na jeden hlavní děj, jako v Sapkowského sbírce Zaklínač I. Poslední přání. Řetězová postupuje od jednoho příběhu k druhému, jako třeba v starých čínských Příbězích jezerního břehu. Můžete zvolit i kompozici rámcovou nebo stupňovitou, když si troufáte.
Ale i když máte kompozici promyšlenou, tedy že nejdřív vybudujete první patro a na něj druhé atd. (můžete začít i od nejvyššího patra, pak dostanete budovu Slovenského rozhlasu v Bratislavě), potřebujete stavební plány, které pomůžou vaši představu realizovat do hmatatelné podoby. V literatuře je to známá dvojice strašáků oblíbená u krvežíznivých kritiků, a to sujet a fabula. Řečí zednickou je fabula to, co chcete lidem sdělit, a sujet je způsob, jakým to sdělíte. Když se vám to povede, čtenář si na základě textu knihy (sujetu) dovede zrekonstruovat příběh přibližně tak, jak jste jej při psaní měli v hlavě (fabulu). Když cítíte nutkání lidem něco vysvětlovat poté, co si vaši knihu přečetli, není to proto, že oni nechápou, co jste zamýšleli (fabulu), ale proto, že vy jste něco udělali špatně (sujet).
Zdít podle olovnice
Vynikající pomůcku při budování napínavého příběhu poskytuje dramatické umění, protože používá téměř stejné principy jako literatura, jen jedno pracuje s obrazem a zvukem a druhé s psaným jazykem. Věděl to už i Aristoteles, který kompozici dramatického díla rozdělil na pět částí: expozici, kolizi, krizi, peripetii a katastrofu. Podle tohoto klíče se řídila i lidová slovesnost, kupříkladu v pohádce o Perníkové chaloupce.
Expozice nás seznamuje s prostředím, postavami, jejich vlastnostmi, navozuje východiskové situace: Jeníček a Mařenka jdou do lesa na jahody. Pobíhají od jedné pěšiny ke druhé ve snaze naleznout sladší ovoce.
Kolize neboli zauzlení přináší konflikt, který porušuje rovnováhu a rozbíhá děj. Zápletka graduje, nepodstatná řešení vedou k hlavnímu konfliktu: Na les se snesla noc a děti zabloudily. Jeníček vyleze na vysokou borovici a v dáli uvidí světlo, které je však přivábí k domu ježibaby. Nebožátka se zasytí perníky, ale rozzlobená ježibaba je uvězní.
Krize navozuje definitivní vyostření napjaté situace a likviduje všechna dosud možná řešení. Postavy jsou v patové situaci: Ježibaba zavře Jeníčka do chlívku a z Mařenky udělá služku. Smutný závěr se oddaluje použitím starých kůstek, když ježibaba prověřuje, jestli už má chlapeček jateční váhu. Nakonec babizně dojde trpělivost, zatopí v peci, vytáhne Jeníčka a nutí ho sednout si na lopatu. Není naděje, vše směřuje k strašné tragedii.
Peripetie představuje poslední zvrat v příběhu. Řešení nebo východisko musí být logické: Jeníček se vymlouvá, pokaždé si sedne tak, že se nevejde do pece. Hladová bába se vyškrábe na lopatu, aby mu ukázala, jak se správně sedá.
Katastrofa neboli rozuzlení definitivně vyřeší problém. Následní katarze působí jako očista, úleva: Děcka zaberou a šoupnou ježibabu do pece. Čarodějnice vyhoukne jako dým komínem. Zlo je zažehnáno, děti zachráněné. Jak se dostanou k mámě, už není v autorově kompetenci, ponechává se na čtenáře, aby si domyslel nevypověděné. Třeba už venku svítilo sluníčko a děti polehku našli cestu domů. Nebo potkají zakletého medvěda, ale to už bude jiná pohádka.
V Hollywoodu jsou na pětistupňové členění líní a vymysleli si trojaktovku. V prvním aktu (set up) vtáhneme diváka (čtenáře) do kritického okamžiku, abychom přestavili východisko příběhu, které se skládá z hlavní zápletky a zápletky v pozadí. Druhou důležitou věcí je vnitřní dilema hrdiny. Hrdina je někdo, s kým se může čtenář identifikovat (kluk jako Peter Parker). Zároveň si stanovíme protivníka, který bude hrdinovi házet klacky pod nohy (Norman Osborn aka Green Goblin). Nástrahy protivníka jsou základem napětí příběhu. V první čtvrtině příběhu udělá hrdina špatné rozhodnutí (Peter z pomsty nechá uprchnout lupiče, který ale zabije jeho strýce). Všechno je v kýblu.
V druhém aktu (struggle) postrčíme hrdinu směrem k zápasu a konfrontaci. Dovolíme divákovi/čtenáři, aby přestal s hrdinem kamarádit, protože ten blbeček udělal tak strašnou chybu. Tato část dosahuje vrchol, když hrdina musí čelit následkům svého chybného rozhodnutí (chudáček Spiderman). Musí se nalézt sám v sobě a to ho vede k rozřešení v další části.
Třetí akt (resolution) je vyřešení. Na základě duševní samoautopse dojde hrdina k poznání. Zde se dává divákovi (čtenáři) odpověď, zda hrdina zmoudřel a tudíž pochopil svůj chybný krok (velká moc přináší velkou odpovědnost). Závěrečné řešení uzavírá všechny dějové linie a věci se vrátí do starých kolejí. A protože se hrdina svými činy morálně očistil, divák či čtenář si zase může užívat pocit spolupatřičnosti.
Když už zhruba máte představu, o čem vaše úžasné dílo bude a jak asi přibližně budete postupovat, udělejte si osnovu a zkuste se jí později alespoň vlažně přidržovat. Je jedno, čím začnete, ale neplýtvejte slovy. O prvních větách jste už v cyklu Profíci radí slyšeli dost, takže jen krátká ilustrace:
Kontrolor požární inspekce píchl ukazovákem do vonné tyčinky, upevněné ve stojanu.
„Co je to?“
„Opium,“ odpověděla snivě dívka.
(Sergej Lukjanenko: Poslední hlídka – Společný nepřítel)
Nezapomínejte na to, že děj, chování postav a atmosféru směrujete k překvapujícímu, ale logickému závěru. Zásahy ve stylu deus ex machina jsou nedramatické a proto nežádoucí.
Natáhnout stěrku a vymalovat
Ani sebelepší příběh nebude ke čtení, když se věty hemží hrubkami a styl nekráčí ruku v ruce s celkovým vyzněním děje. Kromě gramatiky, jejíž přinejmenším základy by měl ovládat každý spisovatel, jsou tady také jiné součásti jazyka, kterými můžete své dílo pozvednout do výše, nebo je proměnit v hroudu bláta.
Ať si to uvědomujeme nebo ne, v beletristických dílech kombinujeme jednotlivé styly i slohové postupy (vyprávěcí, popisný, informační a výkladový a úvahový) ve prospěch jednoho či druhého v závislosti na ději. Některé jejich útvary děj dynamizují (vyprávění), jiné zpomalují (popis, úvaha). Je mylné předpokládat, že čím je děj akčnější, tím lépe. Čtenáře čistá akce unavuje, proto jsou vhodné zpomalující prostředky na místě, i když by to měl být jen popis mrtvoly nebo rozjímaní nad počtem nepřátelských vojáků. Někdy, abychom zachovali rytmus, sáhneme po opačném způsobu – dynamizaci statických částí, po lopatě oživíme a zrychlíme to, co jinak děj zpomaluje. Jsou na to různé profícké finty, jako posilňování funkce slovesa (snažíme se nahradit slovesa „je“ a „má“ něčím zajímavějším), personifikací, nahromaděním prvků, porovnáváním, pohledem přes zorní úhel postavy atd. Mistrem dynamizace popisů je Terry Pratchett:
Hora byla tak lysá, jak jen hora může být. Většina stromů se vzdala zhruba v polovině její výšky a dál rostla sem a tam jen nějaká ta patetická shrbená borovice, která holému temeni hory dodávala vzhled nešťastného plešatce, přehazujícího si sem a tam zbývajících pár vlasů v marné snaze dokázat světu, že on stále ještě potřebuje obden šampon a vodu, a ne leštěnku a flanelový klůcek.
(Terry Pratchett: Čarodějky na cestách)
Špička věže
Pověstným ostrým hrotem, jenž by měl být viditelný už zdáli, je název vašeho díla. O názvech existuje celá věda a v lepších vydavatelstvích pracují profesionální titulkovači. Co se vás ale pro začátek netýká, a tak si něco atraktivního a originálního musíte vymyslet sami.
U celé té zednářské alchymie tedy jde jen o jedno: Nezáleží na tom, zdali věž, kterou jste vystavěli, má tucet poschodí a třiatřicet komnat, nebo je jenom pouhým komínem čnícím do nebe. Důležité je, aby čtenář dychtivě vyběhl všemi schody a řebříky až nahoru. A aby pak došel k poznání, že pokladem nebylo jen to, co bylo ukryto pod pozlacenou špičkou, ale že bohatším ho udělalo celé jeho potulování se vaší věží.
Předchozí díl:
Spisovatelská alchymie I: Deset chyb, které otŕesou karierou nadějného spisovatele
Následující díly:
Spisovatelská alchymie III: Jak oživit golema
Spisovatelská alchymie IV: Jak se vlichotit císaři
Poznámka: Článok v tomto umiestnení neprešiel jazykovou úpravou.
Vyšlo v: Pevnost 4/2009
© Alexandra Pavelková
