Peciválovy cesty, Dračí chlapec Taro. Režie: Kirio Urajama. Japonsko, 1979
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
Jestli nejsou nablízku lepší nápady, nikdy nezaškodí sáhnout po klasice. Nějaké to životní klopýtnutí, pak prozření, pouť za vykoupením a pokud je to režisérovým uměleckým záměrem, třeba šťastný konec. Možná. Protože v japonském Peciválovi sice také jde o hrdinu a draka, ale poněkud jiným způsobem.
Tarovu babičku lituje celá vesnice. Ačkoli má útulný čistý domeček a hezkého vnuka, není šťastná. Příčinou jejího trápení je právě to, co jí zůstalo po jediné dceři. Protože jak je jinoch urostlý, tak je líný. Zato ale miluje rýžové knedlíky. A tak zatím co se stařenka může udřít, chlapec metá kola na louce a zápasí se zvířátky. Jednoho dne Taro potká zázračného dědečka, který hocha obdaří mocí sta mužů, za podmínky, že ji využije jen pro dobro jiných lidí. Dobromyslný Taro sílu hned vyzkouší a zachrání dívenku Aju. Jako vedlejší produkt svého snažení porazí démona jménem Rudý Oni i jeho černého šéfa, čím pomůže celé vesnici. Babička pohnutá vnukovou statečností mu vyjeví rodinné tajemství – její zmizelá dcera byla ve skutečnosti za trest proměněna v draka. Poté, co se oslepila, aby mohl její chlapeček přežít, už o ní nikdo nikdy neslyšel. Taro si usmyslí, že nadlidskou sílu nezískal pro nic za nic, a vydá se ztracenou maminku hledat…
Kterak se páchá dobro
Jako v klasické pohádce o Peciválovi, i Taro je dobrácký, poněkud neohrabaný kluk, kterého spod peřiny jen tak něco nevytáhne. Najít si kamarády pro něj není žádný problém, alespoň jakmile se naučí nosit spodní prádlo. Protlouká se chudou a nehostinnou zemí, potkává se s hladem a neštěstím a všude se vyptává na matku. Ale lidé jsou různí. Někdy je chlapec oklamán, tu a tam využit, jindy lákán k nemravnostem, proto je jeho pouť zpola dobrodružstvím a zpola didaktickým procesem. A tak je na Tarově srdíčku, jestli se na své pouti za dračí mámou naučí překonávat všechny nástrahy a zanechá za sebou zavlažená pole a syté lidi.
Nepohádka
Film podle knížky Mijoko Macutaniové vznikl před třiceti lety v studiu Toei Animation, kde kdysi začínal i Hajao Mijazaki. Proto je punc studia na tomto díle lehce rozpoznatelný. Pro výtvarné ztvárnění režisér Kirio Urajama zvolil podobný styl, jaký známe z Křemílka a Vochomůrky, a doplnil jej veselými a především hlasitými písničkami. Jak to v těchto případech bývá, film svádí k zařazení do kategorie pro dětské diváky, co je ovšem poněkud scestné. Výchovný moment sice nebojácně vykukuje ven, ale svérázný humor a lehká erotika přece jen snímek směruje i k starším divákům. Urajama zde také vzdal hold umění ukijo-e formou i obsahem. Ve filmu se mu podařilo prezentovat tři podoby ženy – od krasavice v plodném rozkvětu života, přes smyslnost zralé ženy, po vyschlou stařenu neoplývající už ničím jiným než ne zcela počestnými úmysly. Závěrečné odhalení skutku, pro který byla Tarova maminka potrestaná, dává tečku za mravním poučením z celého příběhu. Pokud si tedy chcete užít dobrodružství pro celou rodinu, Dračí chlapec Taro je pro vás to pravé.
Dračí chlapec Taro (Tacu no ko Taró)
Žánr: fantasy
Režie: Kirio Urajama
Scénář: Takaši Micui
Fakta: Japonsko, 1979, 75 min.
Produkce: Toei Animation
Hodnocení: 70 %
Vyšlo v: Pevnost 10/2009
Poznámka: Článok v tomto umiestnení neprešiel jazykovou úpravou.
© Alexandra Pavelková
