Jak se dá zamilovat do anime,

RozRazil piktogram
Marcross Plus - Isamu
Visions of Escaflowne - Van a Hitomi
Berserk - Griffith
Hakkenden - Genpaci
Kite - Sawa
Macross Plus - Sharon Apple

Jak se dá zamilovat do anime

Víte, co je to manga? Pokud si myslíte, že tropické ovoce, za odpověď dostáváte jen 50 % bodů. Pokud jste přesvědčeni, že je to módní značka, jste o kousek lepší, ale pořád to ještě není ono, a navíc za své oblečení zajisté utrácíte zbytečně hodně peněz. Manga je totiž něco jako komiks, dělaný v Japonsku. S komiksem ji spojuje kreslený příběh rozčleněný do okének s bublinami promluv jednotlivých postav. Na rozdíl od komiksu ale v manze existují nepsaná pravidla zobrazování charakterů, co má souvislost s japonskou tradiční a ceremoniální společností. A za druhé jsou to témata, která v žádném západním komiksu nenajdete, a způsoby jejich zpracování.

S pojmem manga úzce souvisí slovo anime. Jedno sice začíná písmenem a, druhé m, ale základy mají společné – anime je jednoduše manga převedená do rozhýbané (animované) podoby, pro televizi a kina. Anime přinesla moderní doba a tím položila základní kámen věčného sporu, co je lepší: manga nebo anime, zejména, když jde o zpracování původní manga předlohy do animované verze. Jakékoli spílání na tvůrce je zde zbytečné – záleží jen na divákovi nebo čtenáři, který přístup je mu bližší.

I když manga má před anime slušný náskok, protože sešity plné různých příběhů už dnes dostanete v každém lepším knihkupectví, dokonce v novinových stáncích, k anime jsme se mohli notnou dobu dostat jen díky zahraniční televizi. V současnosti ale nalezneme na trhu DVD jak se skvosty, které způsobily průlom v žánru i kinematografii vůbec, tak i s vleklými ságami, seriály pro děti, v specializovaných obchodech dokonce i lechtivé historky, ve kterých kreslíři šetří barvou na oblečení. Některé filmy dokonce pronikly i do českých kin, jako třeba Princezna Mononoke nebo Cesta do Fantazie režiséra Hayaa Miyazakiho.

Časem se v žánru anime vytvořilo mnoho subžánrů, co zabezpečuje široký záběr pro předpokládanou cílovou skupinu diváků. Tak jako naše maminky a babičky oblibují odpoledne strávené s oblíbenou hrdinkou argentinské telenovely, tak si japonské ženy v domácnosti vychutnávají odpolední vysílání anime seriálů, kde krásné nadané dívky prožívají složitá milostní dobrodružství a přitom, jak to obyčejně ženy dělají, zachraňují svět. Intelektuálové milují složitější příběhy plné odkazů na východní filozofii i západní kulturu. Kluci prožívají dynamická dobrodružství plné střílení a sekání mečem, dědové si zase sednou k pohodovému filmu naditému životními zkušenostmi a vnitřní krásou. Každý zde nalezne to své – a tento způsob vnímání anime nenápadně už dávno prorazil do našich krajů. Můžete si vybrat. Akční celovečerní film, kde režisér posílá své herce do nejneuvěřitel­nějších nebezpečných situací, protože žádný kreslený kaskadér nebude požadovat náhradu bolestného. Film pro děti se silně edukativním nábojem. Romance pro dívky i nekonečný historický seriál. Drama i komedie. Zdálo by se, že je to zcela stejné, jako jakékoli dílo ze studia Disney. Ale pozor: Tohle je japonská produkce – a Japonci i kreslený film chápou trochu jinak.

Především tady nejsou tabu. Alespoň ne takové, jak je známe (nebo spíš neznáme) ze západní kinematografie. V anime není zakázáno, aby se bratr miloval se svou sestrou, a také se z toho neudělá nosná téma příběhu, jak by ji rozmázli hollywoodští filmaři. V sérii Angel Sanctuary (režie: Kjoko Sajama, 2001) má hlavní hrdina Secna zcela jiné starosti a vztah k sestře je jen součástí jeho komplikovaného života padlého anděla. Také je tu častý přerod hrdinu z dobrého ve špatného a naopak, samozřejmě doprovázený příslušnými dramatickými událostmi, které zlomí nebo zpevní charakter hlavních postav. Skvělým příkladem je velice populární seriál Neon Genesis Evangelion (režie: Hideaki Anno, 1995 – 1996), který by mohl být přímo psychologickou studií, kdyby nebyl tak děsivě dokonale propracovaným příběhem. Dále není ničím neobvyklým, když hlavní hrdina, profesionální vrah, žije se vdovou po muži, kterého zabil, a ještě k tomu je to teenager. Takový je Ruróni Kenšin režiséra Kazuhira Furahašiho (2000). Děti jako cvičení zabijáci nejsou mimořádnou témou a tvůrci vědí vykreslit jejich osudy velice realisticky, jak prokazuje Kite (režie: Jasuomi Umecu, 1998). Další specialita anime – umělecké zhyzdění krásného hereččina obličejíčku – by způsobilo v západních kruzích boží dopuštění, ale když se nádherná tvář hlavní hrdinky pod náporem emocí náhle promění v shluk kubistických tvarů, je to v pořádku, protože tak kážou pravidla daného subžánru.

V anime hrdinové umírají. I ti hlavní. Nezřídka umírají hned na začátku, nebo nám je v úvodě autoři alespoň představí jako trosky zlámané na těle i na duchu. A v následujících 24 částech sledujeme, jak vlastně došlo k tragickému konci, který nám zlověstně bzučí v paměti. Takhle vystavěli svůj příběh Kentaro Miura a Naohito Takahaši ve svém Berserkovi (1997). Umírají i partneři hrdinů. Ne tak, jak zvyknou na západě, hned na začátku zločinnou rukou padoucha, aby pak hlavní hrdina měl hodinu a půl po čem pátrat a koho mstít. Umřou si v půlce filmu anebo série, nebo třeba na konci – jak se příběh přirozeně vyvíjí – aby dali podnět na vnitřní přerod hlavní postavy. Kupříkladu přítel nešťastné bojovnice za spásu světa Kacumi Liquerové v seriálu Silent Möbius (režie: Hideki Tonokacu, 1998).

V mnoha anime sériích nebo filmech má necvičený divák problém se zorientovat, protože režiséři se s námi nemazlí. V japonských vyprávěních se tradičně užívala složitá kompozice, příběh v příběhu, flashbacky, odbočky a vsuvky. Vše to běží leckdy v závratném tempu, takže když vám u sledování videa dojdou čipsy, neoplatí se zajít si do špajzu po další. Chronologie a jednoduchá linie je v anime spíš vzácností, takže se může velice jednoduše stát, že po návratu pojídáte brambůrky v úplně jiném vlaku, než na jaký jste nasedli.

V anime najdete zvířátka. V mnoha anime najdete spousty zvířátek. Bylo by však chybou předpokládat, že jde výlučně o příběhy pro děti. Obzvlášť ve filmu Pom-poko (režie: Isao Takahata, 1994) kde jezevci bojují proti kácení lesů a stavění lidských sídlišť kromě jiného tak, že dovedou zázračně proměnit svoje genitálie v letecké bitevní zařízení. Jezevci patří spolu s liškami a kočkami k japonské mytologii a váže se k nim mnoho legend, které filmaři s potěšením využívají ve svých dílech. Proto můžeme v samurajské sáze Hakkenden (Takaši Anno, 1993) potkat jak proradnou lišku, tak lidožravého kočičího démona. Hlavními hrdiny tohoto díla jsou psí bojovníci, podobně, jako je sympatický psí démon dominantní postavou seriálu Inujaša (režie Naoja a Jasunao Aoki, 2000 – 2004). Mimochodem, inu znamená po japonsky pes.

Protože běžnou součástí japonské kultury je myšlenka znovuzrození, bez reinkarnace by se neobešel ani žánr anime. Už jsme tady hovořili o chlapci Secnovi, který se jednoho dne probudí a zjistí, že zkáza světa nedá na sebe čekat a jediná záchrana spočívá na něm – vtěleném archandělovi. Ne že by se mu tato úloha zrovna líbila, protože superanděl je ke všemu žena, a navíc se dá tak snadno šlápnout vedle. Reinkarnovat může cokoliv a kdokoliv; znovuzrození dívky Hamadži vnáší mnoho pochybností do už i tak složitého příběhu v Hakkenden. A když se znovuzrodíte jako klíč k paralelnímu světu? Kdo můžeš, pomáhej…

Jedné doby naše hračkářství zaplavila spousta plastových robotečků, které mohly měnit tvar dle potřeby. Málokdo ale ví, že tito transformeři zde byli už v roce 1956 a stvořil je Micuteru Jokojama. Jeho mangou a později anime se inspirovalo mnoho filmů a seriálu, kde vystupují mechanoidi – buď jako policisté, nebo jako stroje poslušné svých pánů, ku příkladu slavný Gundam (Jošijuki Tomine a kol, 1979 – 1980), Patlabor (Mamoru Ošii a kol, 1988), i výše zmíněný Neon Genesis Evangelion.

Samozřejmě, co by to byl za japonský film, kdyby v něm nevystupovali samurajové. Tito řízní nositelé tradičních hodnot mají často za úkol tak trochu připomnět mládeži rozmazlené počítači a dévédéčky slavnou historii a důležitost správných zásad. Kromě už uvedených je hezkým příkladem série Samurai Champloo (režie: Šiničiró Watanabe, 2004 – 2005), kde je trochu trhlý rváč Mugen nucen cestovat s dokonalým, nemluvným samurajem Džinem jako ochranka sličné a autoritativní Fuu.

Draci. Jsou součástí japonské mytologie, japonského horoskopu i japonské kinematografie. Jenomže na rozdíl od našich kožnatých a šupinatých potvor, jsou to zde obrovitá dlouhá zvířata podobná spíš hadům, bez křídel nebo, když už, rovnou se třemi či čtyřmi křídly. Potud by to ještě šlo, ale když takový drak vezme na sebe lidskou podobu, jeho perutě jsou vždycky taká, jakým se v staré Evropě říkalo andělská. Nebo také husí… Ne, nejsou všichni hodní, ale vždycky stojí výš než obyčejní lidé. Někdy proti sobě bojují, jako v seriálu X (režie: Mokona Apapa a Jošiaki Kawadžiri, 2001 – 2002), někdy pomáhají lidem nebo se dokonce s nimi míchají, jako ve Visions of Escaflowne (režie: Kazuki Akane a Šódži Kawamori, 1996).

Některé filmy a série anime poskytli inspiraci hraným západním filmům a literatuře, jiné naopak. Do té první skupiny beze sporu patří kultový Ghost in the Shell režiséra Mamoru Ošii, natočen v roce 1995. Kyborgové jsou stálou součástí žánru anime. K nejzdařilejším z druhé skupiny patří Armitage III (režie: Hirojuki Oči, 1994) o ne zcela lidské policistce z Marsu, nebo Macross Plus (režie: Šódži Kawamori, 1994), kde je součástí zápletky kompatibilita oživlé mysli slavné virtuální zpěvačky s programem ovládajícím stíhací letouny.

V anime by jsme našli ještě mnoho typických témat, ale jednu nesmíme vynechat: atomový hřib. Ačkoliv od tragedie v Nagasaki a Hirošimě uplynulo více než 60 let, tato hrůzná událost se dodnes ukrývá v podvědomí Japonců. Ohromný a ničící výbuch proto můžeme vidět jak v pohádkách, tak na vzdálených planetách a teoreticky není anime, kam by alespoň taková maličká zkázonosná houbička nešla vecpat.

Mnohá z uvedených děl se dočkala pokračování nebo paralelních zpracování pro televizi, DVD, video nebo celovečerní film. Zájemce – nováček to může vnímat jako tak trochu chaos, avšak je to jen zdání. O způsobu zpracování nebo pokračování většinou rozhoduje komerce – a o celkovém dojmu jen a jen vkus diváka. Stačí si vybrat…


In: RozRazil 5/2007

Článok v tomto umiestnení neprešiel jazykovou úpravou.

© Alexandra Pavelková

Diskusia k článku

Nové v bibliografii
Biblio
Biblio
Biblio
Biblio
Biblio