Tajemství jedovatého lesa, Naušika z Větrného údolí. Režie: Hajao Mijazaki. Japonsko, 1984, 116 min.
Sedm ohnivých dnů vymýtilo lidskou civilizaci. Poslední ostrůvky obyvatelných míst obkličuje smrtící prales plný děsivých monster. Vesnice vymírají, protože Lesní nemoc přichází ze vzduchu a dříve nebo později dostane každého. Kapičku naděje do lidských srdcí přináší dívka s lišverkou na rameni, princezna Naušika.
Kromě toho, že na jejích útlých bedrech leží odpovědnost za celé Větrné údolí, je Naušika vynikající stopařka a bojovnice. Navíc má nadání naslouchat té cizí, jedovaté přírodě a zdá se, že jí nějakým způsobem rozumí. Jiný by si při setkáním s bagroidním broukem ohmu nebo obří mouchou ušijabou nadělal do kalhot, ale princezna je dokáže zahnat pouhým slovem. Kdykoliv hrozí Údolí nebezpečí, odvážná princezna nasedne na svůj kluzák, nasadí si dýchací masku a vnoří se do nepřátelské Pustiny. Jenže spoléhat se jen na jednu dívku je jako uvařit z jediného hrášku polévku pro celou rodinu. Jiní nekypí zdravím jako ona, úroda je nejistá, není co jíst, pít a pomalu ani co dýchat. A tak se mezi lidem začne šířit legenda o osvoboditeli, jež oděn v modré roucho sestoupí na zlatá pole a zbytek lidské rasy odvede do zaslíbené země.
Dýka z broučího krunýře versus bojové stroje
Ne všichni ale spoléhají na obdařené jedince nebo legendy. Získání biologické zbraně zvané Boží bojovník by knížectví Pedžite přineslo nezpochybnitelnou výhodu v boji proti Pustině. Jenže tanky a ohavná letadla dštící oheň nejsou zrovna to, co by se mírumilovným obyvatelům Větrného údolí přineslo klid duše. Nadto oživení Božího bojovníka končí fiaskem, protože Kyselé moře, proti kterému byla zbraň namířena, se dovede nemilosrdně bránit. Na pozadí ozbrojeného odporu obyvatel Údolí se však odehrává i jiná bitva. Les pozvedl svou sílu a obrátil ji proti lidem. Jenomže Naušika ve víru událostí plných strašlivého umírání nachází kromě nových nepřátel i přátele a objeví tajemství ukryté pod kořeny jedovatých stromů. Navzdory zažitému přesvědčení, že člověk a hmyz nemohou žít ve stejném světě, se opak zdá být pravdou. A ohmí larva, které se princezně zželelo, je jednou z prvních částí skládačky k záchraně lidstva…
Zelený režisér uvádí
Je těžké uvěřit, že Naušice je dnes mnohem více let než průměrnému fanoušku anime. Hajao Mijazaki toto dílo natočil v roce 1984 jako svůj první celovečerní film, na kterém se podílel jako scenárista i jako režisér. Podkladem mu byla jeho vlastní manga série, kterou začal kreslit o dva roky dříve. Využil zde mnoho ze svých dětských tužeb – snu o létání, jenž se zřejmě zrodil v době, kdy kreslil první okřídlené stroje za rámusení leteckých motorů ve firmě svého strýce. V Naušičině uvažování a konání ukryl své vlastní myšlenky, které později rozvinul ve filmech Laputa: Zámek v oblacích (1986), Můj soused Totoro (1988) a skvěle završil v brilantní Princezně Mononoke. Jde o nenávist vůči nesmyslné válce, bezcharakterní ničení života a automatického postavení toho, co neznáme, na stranu nepřítele. Naušika se svou úctou k přírodě připomíná skok ve vývoji lidstva k lepšímu – nepovažuje prales za zhoubu, ale za bytost, s kterou lze žít v míru a shodě. Je schopna vidět rovnováhu tam, kde jiní vidí soupeře, uvědomuje si neodvratitelnost nevyhnutného a odmítá setrvávat na zažitých zvycích. Mijazaki se v Naušice poprvé dotkl globálního ekologického poselství, kontrastu mezi přirozeným a umělým, proto byl film podporován environmentalisty a zamítán příznivci asertivní industrializace. Nicméně je tento režisér skvělým vypravěčem, vizuální stránka bere dech a charaktery jsou propracovány s příznačnou mijazakijskou empatií. A jeho příběh se, v souladu s taktovkou skladatele Džóa Hisaišiho, žene kupředu také dle libosti diváka, který nepožaduje víc než napínavé dobrodružství.
Název: Naušika z Větrného údolí (Kaze no tani no Nausicaä)
Režie: Hajao Mijazaki
Scénář: Hajao Mijazaki
Hudba: Džó Hisaiši
Fakta: Japonsko, 1984, 116 min.
Produkce: Topcraft (Isao Takahata)
Hodnocení: 80 %
In: Pevnost 2/2008
Poznámka: Článok v tomto umiestnení neprešiel jazykovou úpravou.
© Alexandra Pavelková