Alexandra Pavelková - spisovateľka a publicistka, autorka príbehov o Vimke (vedma Vimka)

Když v roce 1988 přišlo studio Ghibli s Hrobem světlušek, jako protiváhu k tomuto protiválečnému filmu poskytlo uslzeným divákům útěchu v podobě vyprávění o lesním duchovi a dvou dívenkách. Vlídný Totoro se přes svou nadváhu a šedobílou srst záhy stal miláčkem publika dychtícího po něčem sice obyčejném, ale přesto kouzelném.

Kam vede díra pod kořeny kafrovníku

Jedenáctiletá Sacuki Kukasabeová a její sestřička Mei prožívají těžké období. Nejenže jejich maminka onemocněla, navíc se musely přestěhovat na venkov, aby byli blíž k nemocnici, kde maminka leží. Nikoho tady neznají, nemají zde příbuzné ani žádné kamarády. Jejich tatínek je typický univerzitní učitel – velice inteligentní, laskavý, ale ne příliš praktický. Starý domek je nutno opravit a uklidit, navíc otec pořád pracuje, a tak jsou děvčata odkázána více-méně na sebe. Pilná Sacuki řeší krizi tím, že dobrovolně přebírá maminčiny povinnosti. Změnu ale hůře snáší hyperaktivní Mei, která nachází úlevu v objevování a podmaňování si světa kolem, zvláště když dům sám naznačuje, že skrývá mnohé tajemství. Při jedné expedici na zahradě si holčička povšimne dvou bílých uší, podobných králičím. A protože čtyřleté holčičky odjaktěživa následovaly bílé králíky, Mei svou kořist honí až ke kořenům obrovitého stromu. A tam se ukáže, že nejbližšími sousedy rodiny Kukasabe jsou zcela jiné bytosti, než ježci nebo krtci.

Kdo hlídá vaše děti, když nejste doma

Ten, kdo spal pod spletí kořenů, měří asi tři metry a jmenuje se Totoro. Rád se směje a s chutí užívá svůj hlas, až se hory ozývají. Mei a Sacuki se se svým huňatým sousedem rychle spřátelí. Dívkám přijde vhod zapomenout na svoji nejistotu a strach z možné maminčiny smrti, když můžou sázet zázračná semínka, či létat v korunách gigantických stromů s lesním duchem a jeho miniaturními kolegy. Není zřejmé, jestli je tatínek čarodějnému tvoru nakloněn, nebo jen považuje líčení svých dcer za neškodnou dětskou fantazii – v žádném případě ale, pokud si holky neublíží, jejich aktivitám nebrání. A Totoro je tady vždycky – když je zapotřebí vyřešit oblíbenou hru malé Mei na zmizení nebo dopravit děti do nemocnice zázračným autobusem. Zapomeňte na pomluvy o falešnosti koček, tahle kočka informuje o nejbližší zastávce s absolutní přesností a na jejím měkkém kožíšku se žádnému dítěti nemůže nic stát (Mijazaki toto téma později rozvinul v krátkém filmu Mei a kočkobus).

Upřímné pohlazení duše

Pro milovníka fázerů nebo magických mečů je Můj soused Totoro film, který postrádá jakoukoli akci. Není mu to na škodu, protože obdobně jako v Šepotu srdce se Mijazaki soustřeďuje zejména na psychologii hlavních postav, jejich priorit a snů. Jeho charaktery jsou naprosto přirozené, až divák nabude dojem, že všechny snad opravdu zná z domu hned odvedle. Jednotlivé epizodky, kupříkladu scéna na autobusové zastávce, kde spolu s děvčaty čeká na svůj spoj i obrovský Totoro a místo deštníku mu slouží lísteček ze stromu, malují přívětivou, lehce humornou atmosféru. Do jednoduchého příběhu se, podobně jako do mnoha jiných Mijazakiho filmů, vkrádá i element ekologie – les, lesní duchové a bujně rostoucí stromy jsou režisérovou značkou stejně, jako jiní preferují ve svých snímkách atomový hřib nebo polorozpadlou továrnu. Ačkoli by to tak mohlo vypadat, Mijazakiho konejšivá podívaná s chytlavou hudbou Joe Hisaišiho není jen pro děti. Je pro každého, kdo si chce odpočinout od každodenních tlaků informační doby, bez přemíry násilí, která dnes naplňuje média. Přes očekávání byl film nakonec tak úspěšný, že si studio Ghibli zvolilo postavičku Totora za své logo a totoří úsměv se dnes na nás dívá z přídě většiny aut východní produkce (schválně se podívejte novému Civicu do obličeje).

Můj soused Totoro (orig. Název: Tonari no Totoro)

Režie a scénář: Hajao Mijazaki

Hudba: Joe Hisaiši

Fakta: Japonsko, 1988, 86 min.

Produkce: Ghibli

Hodnocení: 90 %

In: Pevnost 9/2007 Poznámka: Článok v tomto umiestnení neprešiel jazykovou úpravou