Krotitelé vzdušných proudů,
Kolikrát vám už vánek polechtal tváře, když jste stáli na střeše věžáku? Nad hlavou modrá obloha, hluboko dolů lidští mravenci a maličcí brouci, co jezdí na benzín. Vidíte padáček pampelišky, jak ve spirále stoupá ke slunci. Stačí rozpažit ruce a… Jenomže takhle to jde jen ve snu. Ale co by nám zůstalo z našeho civilizovaného světa, kdyby ti před námi nesnili?
Báječní muži na létacích strojích
Ne, tohle není pojednání o copatých holčičkách, které se k vám snesou z čistého nebe, aby se pak stejně lehce ztratily v oblacích. Ani o čarodějích s blonďatými vlasy, jež se se svými dívkami procházejí nad městskými komíny. Ne. Na to, aby člověk dobyl povětří, je třeba vykonat spoustu namáhavé práce. Udělat si zkoušky. Nalétat tisíce hodin s vlajícím šálem a těsnými brýlemi. Smrdět olejem a leteckým benzínem… a nezřídka i ztratit svoji tvář, jako Porco Rosso ve stejnojmenném filmu Hayaa Miyazakiho (Kuranai no buta, 1992). Je to řehole, pokaždé nastartovat svůj stroj a letět na pomoc, když vzdušní piráti unesou nějakou nevinnou oběť. Je to sebezapření, pořád čelit přitažlivému Donaldovi, o kterého se ženy perou, a nesmít se ucházet o svou milovanou. Vždyť s prasečím obličejem to ani nelze! Ale nejsou piráti jako piráti. Ti, kterém velí Mamka, občas zhřeší a pustí se na řádné chodníčky, obzvláště když se slovné spojení „nařízení vlády“ považuje mezi slušnými lidmi za sprosté. A tak Mamka s vlajícími copy a její synové podniknou dobrodružnou honbu za tajemným zámkem Laputou (Tenku no širo Raputa, režíroval také Miyazaki, 1986). Nejen kvůli vidině zisku, ale i proto, aby pomohli dvěma dětem, i když v oblačné bouři riskují nejen své vzdušné plavidlo, ale i životy.
Softvér a magie
Můžete být sebelepší zkušební pilot. Můžete třeba umět tryskami namalovat na oblohu draka a pak proletět jeho okem. Ale když geniální virtuální zpěvačka Sharon Apple zjistí, že její rozhraní je kompatibilní s ovládáním vaší stíhačky, jisté události nedají na sebe dlouho čekat. Protože Sharon žárlí – na dárkyni svých vzpomínek a pocitů umělkyni Myung, na její život – a chce všechno pro sebe. Pak už nestačí jen pilotní mistrovství – nevyhnutné je i smíření se dvou starých přátel, Isamua a Gulda, kteří se nenávidí na smrt, a notná dávka sebeobětování. A kdoví, jak by Macross Plus (režie Šódži Kawamori,1994) opravdu skončil, kdyby se ta zpěvačka jmenovala Sharon Microsoft… Jinde ale stroje létají na magii. Třeba na dračí srdce. Nejen loď Nejstatečnějšího rytíře Gaei Allena, ale i jednomístní transformer Escaflowne (Tenku no Esukafurone, režie Kazuki Akane a, to je divné, Šódži Kawamori, 1996), řízený mladým pilotem Vanem. Jenže někdy je Escaflowne až přespříliš empatický a jindy, zdá se, koná po svém… Není divu, že někteří piloti přesedlali na mnohem jednodušší létající zařízení.
Vítr ve vlasech
Ani děvčata se nerozpakují, když je zapotřebí někam letět na pomoc. Naušiku z Větrného údolí (Kaze no tani no Naušika, 1984) postavil na kluzák opět Hayao Miyazaki, a tak vložil další kousek do skládačky svého snu o létání. Křehká dívka rozumí divným netvorům, kteří ostatní děsí. A také nese na svých ramenou velikou odpovědnost za svůj lid. Navzdory tomu se její vzdušní plavidlo žene s větrem o závod, aby mladičká princezna konečne mohla objevit tajemství Pustiny a nastolit ve své zemi mír. To Šua, mladý rebel z Nádherných dnů (režie: Moon-Saeng Kim, 2003), prohání svůj glider pod dešťovými mraky, aby objevil kousek modré oblohy a s ním i vysněnou svobodu.
Jaké by to bylo povídání o létání, kdybychom vynechali dívenku, která si z pohybu na čerstvém vzduchu udělala biznis? Jasně, řeč je o Kikině doručovací službě (Majo no takkjubin, 1989), také z režisérské dílny Hayaa Miyazakiho. Kiki je ale velice zodpovědná doručovatelka a protože je oblíbená, má moc práce. Tak ji nechme usednout na násadu čarodějného koštěte, zamávejme na rozloučenou jejímu mluvícímu kocourovi, ať si letí za svými povinnostmi.
A my zatím pojďme trénovat přistávání.
In: „Pevnost 3/2007“
Text v tomto umiestnení neprešiel jazykovou úpravou.
© Alexandra Pavelková